Nastavení ochrany pohybu při bolesti

Ochrana pohybu je jeden ze základních principů pohybového systému. Naše tělo a mozek automaticky redukují pohyb, který nám škodí a je spojen s bolestí. Typickým příkladem může být často proklínaný předklon u výhřezu plotének, který daný pohyb na nějakou dobu absolutně znemožňuje. Pohyb se může stát omezeným nejen kvůli samotné mechanické situaci, ale také proto, že nervový systém daný pohyb spojí s bolestí, ohrožením nebo očekáváním dalšího zhoršení. Výsledkem může být zvýšená svalová aktivita, změna koordinace a snaha stabilizovat nebo odlehčit určité části pohybového systému.

Kdy je prospěšná a kdy naopak kontraproduktivní?

Změna našeho pohybového chování je krátkodobě velmi účelný nástroj. Problém nastává ve chvíli, kdy se důvod ochrany již vytratí, ale takové pohybové chování nadále přetrvává. Vidíme to u našich pacientů. Jejich původní zranění se dávno zhojilo, ale pacient nadále vnímá omezení rozsahu pohybu, zvýšení napětí a také sám někdy vnímá změnu pohybového chování.

Protože je člověk komplexním organismem, na změnu pohybu se přizpůsobuje zbytek těla. Pokud například dlouhodobě omezujeme pohyb určitého segmentu, jiné segmenty musí převzít část jeho funkce. Problém nastává tehdy, pokud se pohyb stává příliš rigidní, energeticky náročný, omezuje člověka v běžných aktivitách nebo vede k přetěžování struktur, které dříve problém nezpůsobovaly. Tento jev v rehabilitaci nazýváme řetězení poruchy - omezení jedné části systému mění požadavky na jiné části systému a ty se následně musí přizpůsobit. Nejedná se ale o jednoduchý mechanismus. Špatný pohyb v jednom kloubu působí i problém o několik segmentů dál.

Pohyb je výsledkem spolupráce nervového systému, svalů, kloubů, vazivových struktur, smyslové informace i předchozí zkušenosti člověka. Je sporné, do jaké míry a v jakým způsobem je nutné zasahovat do ochranných vzorců pacienta. V mnoha případech můžeme někdy spíše jako fyzioterapeuti nabídnout rozšíření pohybového repertoáru a hledání nových možností pro ochranu.

Významnou roli hraje bolest, která není jen ukazatelem poškození tkáně, ale ovlivňuje naše chování a životní očekávání. Pokud se pacient některým pohybům cíleně vyhýbá, vzniká strach z bolesti nebo zhoršení stavu. Výzkum ukazuje, že strach z pohybu a vyhýbavé chování mohou souviset s nižší úrovní fyzické aktivity a u některých lidí i s přetrváváním muskuloskeletálních obtíží.

Jakým způsobem to řeší fyzioterapie?

Úkolem fyzioterapie není pouze odstranit bolest, ale také pomoci člověku znovu získat důvěru ve vlastní pohyb. To může znamenat postupné vystavování pohybu, který byl dlouho vnímán jako nebezpečný, úpravu jeho dávky a intenzity nebo změnu strategie provedení. Proto se v moderní fyzioterapii čím dál častěji objevuje termín adaptace na zátěž.

Velmi dobře je to vidět například u tendinopatií. Je prokázáno, že u řady tendinopatií má význam odporové cvičení. Podobná data ukazují jak je silový trénink efektivní u Parkinsonovy nemoci. Úkolem tedy není především obecně „šetřit“ problematickou část těla. V mnoha situacích je naopak potřeba najít takovou dávku pohybu a zátěže, která umožní organismu adaptovat se, aniž bychom překročili jeho aktuální toleranci.

Zátěž není pouze něco, čemu se musíme vyhýbat. Je zároveň stimulem, na který se organismus dokáže adaptovat. Sval, šlacha, kost i další tkáně reagují na mechanické zatížení změnou své kapacity a tolerance. Pravidelně dávkovaná zátěž s respektováním pacientových anatomickým předpokladů tak může být významným nástrojem dlouhodobé adaptace.

Pokud potřebujete konzultovat stav s vaším pohybovým omezením nebo bolestivým stavem. Napište na rezervace@gluteus.cz.

autor: Mgr. Štěpán Hebík

obrázek vygenerován AI